"nemohu" k lekari, abych resil svou zavislost
Dobry den, myslim, ze muj dotaz by se mohl take jmenovat "lekarske tajemstvi". Jsem dlouholetym uzivatelem pervitinu, pricemz si dovolim tvrdit, ze moje zavislost je "stabilizavana", ve smyslu zvysovani davek, nebo spolecenske nebezpecnosti. Jsem vlastne slusny clovek, se stabilni praci, kterou jsem schopen pokryt vydaje s tim spojene. Prezto nemam pochybnost o tom, ze v extradlouhodobem horizontu je to neudrzitelne, a ze bych se mel lecit.Ustavne. Samo rozhodnuti k lecbe, neni snadny krok, ale narazim na jeste "vetsi problem" se kterym nevim, jak nalozit, a tak se zaroven lehko stava vymluvou. K jadru veci. V zamestnani nemam dlouha leta nejmensi problem zpusobeny mym stavem. Doposud. Prezto ale, prace prave v moji profesy, pod vlivem omamnych latek, je v konfliktu se zakonem CR. Nikoli trestnim, aby mi hrozilo odneti svobody, to ne, ale jadrem moji otazky, je vlastne to, ze kdyz pujdu za doktorem, at uz kvuli zdravotnim problemum, ktere mam , nebo prave kvuli domluveni ustravni lecby, nemohu zde byt anonymni, a zaroven se domnivam, ze v takovemhle pripade, se na vec nevztahuje nic, jako lekarska prisaha mlcenlivosti, pokud situace bude vyhodnocena, jako verejne ohrozeni. Tedy jak jsem jiz napsal, zaedna policie, soudy, nebo tak, ale myslim, ze by reakci doktora, bylo zamezeni mi vykonavat dale moji profesy. A to je vlastne moje otazka, protoze nevim, co mam delat. Na ustavni lecbu se pripadne ceka stredni i delsi dobu, a dobra, mozna bych mohl predpokladat, ze vlastne budu v prac.neschopnosti, po celou tuto dobu, ale nevim. Vim ze v lecbe to tak byt muze, ovsem pri cekani? Nevim. No a jednoduse, zeptat se tam jit nemohu a reakci si nemohu byt jist, cili se citim trochu v pasti, a vzhledem k tomu, ze me situace vetsinou vylozene nepali, nenici mi zivot(zatim), tak motivace resit situaci, je timto velmi oslabena a neudelam nic. Jak jsem rekl, uz jen to rozhodnuti neni snadne, a nemam tu motivaci kazdy den. S timhle? Nemozne. A tak se, jako spatnemu vtipu cerneho humoru usmivam paradoxu, ze pokud moje cinnost je nebo muze byt verejnym ohrozenim, nebo tak neco, je to zaroven tim duvodem, proc neudelam nic, a vse pokracuje bez zmeny tak, jak je. A tento muj trabl se netyka jen prave nastupu lecby, ale i vsech ostatnich mych zdravotnich problemu, kdy bych potreboval pomoc, radu, nebo medikaci, pricemz jsem takoveho smysleni, ze kdyz potrebuju dobre pomoci, prvni co musi doktor vedet, je prave to, ze uzivam, aby to mohl vest v potaz. Zde je bohuzel i sekundarni problem, kteremu sice rozumim, ale nepomaha mi, a to, ze vzdy a v prvni rade, je ono "musite prestat brat drogy, protoze jsou hlavni pricinou vaseho problemu". Ano, vim ze je to pravda, ale neprestanu ze dne na den. Nejlepe to mozna ukazat na ciste modelove situaci, kdy bych vubec o zadne lecbe nepremyslel, a byl se svou zavislosti proste spokojen, i prez vedomi, ze moje zivotnost bude vyrazne zkracena. A do toho prijdou problemy s cevami, s tlakem, co ja vim, mam uz svuj vek. Opravdu chapu, ze lekar, ktery chce delat dobre svou praci, nechce pristoupit na to "dobra, tedy uzivejte dal, a tady k tomu berte tyhle leky" :D protoze tim vlastne "prehlizi" hlavni pricinu. Neznamena to ale, ze neni zaedna moznost, jak problem aspon pribrzdit, nebo zmirnit proste. Napsal jsem vic nez dost, a dotaz to neni konkretni, a je obsahly. Prezto doufam, ze mi odpoved muze pomoci nalezt cestu, protoze kdyz na to budu sam, opravbdu to nakonec asi nedopadne dobre. (prijimam i odpovedi typu , ze uz jsem vypatlanej a jsou to vymluvy, mozna totiz nehledam prakticke reseni, ale zpusob motivace. Nevim sam)
Dobrý den, děkujeme za dotaz. To, co popisujete, je velmi časté dilema lidí ve „funkční“ závislosti a není to hloupé ani vymlouvání – je to reálný střet mezi léčbou, existenční jistotou a strachem z následků otevřenosti. Základní věc je, že lékařská mlčenlivost v ČR platí velmi silně. Lékař nemá povinnost automaticky informovat zaměstnavatele, úřady ani jiné instituce o tom, že užíváte návykové látky nebo že nastupujete do léčby. Výjimkou jsou pouze situace, kdy je bezprostředně a konkrétně ohrožen život nebo zdraví jiných osob. Samotné užívání pervitinu ani rozhodnutí jít do léčby tuto hranici obvykle nenaplňuje. Pokud se obrátíte na lékaře kvůli zdravotním obtížím nebo kvůli domluvě ústavní léčby, není jeho automatickou reakcí „zakázat vám výkon profese“. Posuzování zdravotní způsobilosti k výkonu povolání má svá jasná pravidla a většinou se řeší až v konkrétních situacích (např. pracovnělékařská prohlídka), nikoli při běžné léčbě nebo hospitalizaci. Léčba závislosti sama o sobě není důvodem k „nahlášení“ či odebrání možnosti pracovat. Rozumím obavě, že když lékaři řeknete pravdu, všechno se „zúží“ na větu „musíte přestat brát“. Ano, to zazní – ale dobrá adiktologická péče nekončí u této věty. Existují postupy, jak řešit zdravotní komplikace, stabilizovat stav, pracovat s riziky a připravovat léčbu i u lidí, kteří nejsou schopni přestat ze dne na den. To, že nechcete slyšet moralizování, je legitimní a patří to k volbě správného odborníka. Z toho, co píšete, je zřejmé, že si situaci uvědomujete, máte náhled a uvažujete dlouhodobě – to není „vypatlanost“, ale ambivalence, která je pro závislost typická. Často nejde o to najít dokonalé řešení hned, ale udělat první bezpečný krok, který neohrozí vaši existenci a zároveň otevře cestu ke změně. Doporučila bych začít v adiktologické ambulanci, kde je možné mluvit i o těchto obavách kolem práce, mlčenlivosti a načasování léčby, aniž byste musel hned cokoli „spustit“. Kontakty na specializovaná pracoviště najdete zde: https://www.drogy-info.cz/mapa-pomoci/. To, že o tom přemýšlíte teď, dřív než vás k tomu donutí zdravotní kolaps nebo okolnosti, je ve skutečnosti velmi důležitý ochranný faktor. S pozdravem za adiktologickou ambulanci, Josefína Mráčková